Letos přišlo o něco později, zhruba v období Samhainu, nebo Dušiček. Jak příznačně –  zrovna v době, kdy se říká, že závoj mezi světy je tenký a prolínají se mezi sebou.

Nevím, zda to vnímáte také, ale já od jisté doby pociťuji takové zvláštní přelomy mezi obdobími. 

Ne mezi jarem, létem, podzimem a zimou. Ani mezi 8 obdobími, které dělí svátky Kola roku.

Ta období, jejichž přelom tak intenzivně vnímám, jsou jen dvě. Na jaře přichází čerstvý závan nového a na podzim těžký plášť melancholie.

Čas změny

Možná je to vnímání temné a světlé poloviny roku, toho jak ubývá nebo přibývá slunce, projevuje se to všude v okolní přírodě a jako vysoce citlivá přejímám náladu toho, co mne obklopuje.

Možná to vnímáte také.

…

Zajímavé ale je, že se to neděje pozvolna. Je to otázka dne, ale někdy i určitého okamžiku.

Jakoby  se v jednu chvíli změnila celková nálada všeho okolo. Vůně vzduchu – hořkosladko vlhké tlení.

Listí šelestí na stromech  i pod nohama a ptáci se slétají do hejn, aby se připravili k odletu a nebo na čas nedostatku.

Změna přichází s větrem, podobně jako ve filmu Čokoláda,  a najednou se zlomí i něco ve vás. 

Vydáváte se na cestu.  

Je dlážděna pocity melancholie ze ztráty, že jste možná zase někde nechali kus sebe. A přemýšlíte, zda jdete tam, kam chcete.

Čas pro introspekci

Možná se rozpomenete, že jste některé věci chtěli úplně jinak. Jdete k vašemu srdci, nitru, duši, dítěti, které se někde uvnitř schovalo před tíží a povinnostmi normálního světa, kde je třeba fungovat, jak od vás očekávají.

Možná je to i smutek nad úprkem času a nad všemi sny, které jste neuskutečnili.

Podzim a zima se hlásí o slovo, klepou na pomyslné dveře a někde v hloubi máte pocit, že tohle je počátek konce. Jako v básni, kterou jsem kdyby pod tíhou tohoto období napsala.

…

Zasněná

Zakletá v pohádkách
sejmu prach z hvězd,
spočítám kolik
ještě mi zbylo –
Těch drobných zrnek
a taky let –
čas, co si uplynul,
nevrátím zpět.

Toulám se ulicí
s lucernou,
lidé, co koukají,
mění se v stín,
broukám si potichu,
tak jako dřív –
a čas, co mi uplynul,
vrátil se zpět.

Ospalá po nocích
bloudívám lesem,
srdce by zářilo
a chtělo hřát,
a pak se rozední
a sen jak mlha
v čase se rozplynul
a vše je zpět.

Tak vítej, zasněná,
vše krásné končí,
jak zvonec v pohádce
smuteční.
Jak padlá rosa,
tichá a zkřehlá –
časem se rozplynu,
odejdu zpět.

…

Hřeje mne vědomí, že po temnotě přijde světlo, po zimě  jaro, roztají ledy a vlahý vzduch přinese vůni prvních květů a bzukot včel. Zas přijde doba nádechu.

Ale teď, teď je čas ponoru, čas uvědomění, že i když mnohé je cyklické, mnohé je také konečné.

Kdy jindy se oddat melancholii, než v mlhách podzimu.